Proč se bojíme nemocnic?

Proč se bojíme nemocnic?

Když se řekne slovo „nemocnice“ spoustě z nás naskočí husí kůže. Někteří mají s pobytem v ní osobní zkušenost, jiní tam alespoň navštěvovali své blízké. Je paradoxní, že se bojíme jediného místa, kde nám dokážou pomoci, když už jde opravdu do tuhého.

Obecně na nemocniční prostředí neslyšíme kloudného slova. Studené chodby, staré postele, nepříjemné sestry, špatné jídlo, nízká ochota doktorů vysvětlit nám „česky“ náš zdravotní stav. Tohle vše slýcháme vesměs o všech nemocnicích bez rozdílu. Jako bychom si v tu chvíli ani neuvědomovali, že nemocnice nemá být hotel ani lázeňský pobyt, ale místo, kde se často zachraňují životy. Je smutné, že na tyto věci zapomínáme a místo toho máme potřebu jen ustavičně kritizovat zdravotnický systém.

Než začneme nadávat na protivné sestry, zkusme si představit jejich denní náplň práce a současně si uvědomme, že ne každý pacient je klidný a poslušný. Není výjimkou, že mají sestry na svém oddělení několik pacientů, kteří co chvíli zvoní na zvonek často jen proto, že chtějí otevřít okno. Velkou část lůžkových pacientů tvoří staří lidé, z nichž někteří už vůbec neslyší, ale přesto se vytrvale dožadují odpovědí na spoustu často naprosto zbytečných otázek. Zapomínat se nesmí ani na hypochondry, kteří jsou mimo jiné asi jedinými lidmi, kteří nemocnice a lékařskou pomoc vyhledávají často a zcela dobrovolně. Takový hypochondr je tak schopný sestru zavolat i padesát krát denně jen aby se ujistil, že jeho kůže není příliš bledá, nebo že jsou hadičky vedoucí kapačku dobře průchozí. O tom, že sestry musí také přebalovat pomočené či pokálené lidi, se asi není třeba ani zmiňovat. Taková sestra tak denně lítá od jednoho pacienta k druhému, při čemž závažný problém má často jen jeden pacient ze všech.

Podobně je to také s lékaři. Je třeba si uvědomit, že lékařů je na jednu nemocnici omezený a poměrně nízký počet, a tedy je v podstatě nemožné, aby se každému pacientovi věnovali třeba hodinu v kuse, pokud zrovna není operován, nebo mu není prováděn zákrok. To však nic nemění na faktu, že seznámit pacienta s jeho diagnózou je lékařská povinnost a pokud jí nerozumíme, je jen na nás se na podrobnosti lékaře doptat.

Dalším nesporným faktem je, že kvalita lékařské péče v České republice sahá na špičky evropských žebříčků, přičemž předčila nejen postkomunistické státy ale také některé západní země. A Evropa je přitom místem, kde má zdravotnictví obecně vysokou úroveň.