Jedinou jistou věcí v životě je smrt. Každá kultura má svoje zvyky a rituály, jak se s ní vyrovnat, jak uctít památku zesnulých a pokračovat v životě. Každý si jistě vybaví egyptské pyramidy a mumie, vikingské pohřby na lodích nebo čínskou terakotovou armádu ochraňující císaře. V Evropě stojí honosné hrobky velkých rodů, města jsou protkány tajemnými katakombami a hřbitovy, zádumčivá místa a téma smrti inspirovalo mnoho spisovatelů. O českých zvycích při pohřbu se můžeme setkat v řadě klasických děl. Jaké jsou tedy tradiční české rituály při pohřbu a jak se podle starodávných zvyků loučili naši předci se svými zesnulými?
Zvláštní rituály a pomalu až magické prvky si vyžadovalo období mezi smrtí a pohřbem. Věřilo se, že v této době se mohou k zesnulému nejsnáze dostat zlí duchové, a proto někdo z rodiny u něj neustále musel bdít, modlit se a udržovat věčné světlo. Také to bylo období, kdy se sjížděla široká rodina a měla možnost se rozloučit. V domě se z úcty zastavovaly hodiny, místnost se vykrápěla svěcenou vodou, zastíraly zrcadla a otevírala okna, aby měla duše kudy odletět. I v českých zemích se uchovala antická tradice vkládání penízu do úst, aby měl zemřelý, jak zaplatit za cestu do posmrtného života. Do rakve se dával i růženec a modlitební kniha, nebo oblíbené předměty a jídlo.
Nebožtík se z domu vynášel nohama napřed a s rakví se třikrát kleplo o zem, což bylo symbolem definitivního rozloučení. Pohřební průvod procházel od domu k domu, pozůstalí měli místo v průvodu podle postavení a provázelo ho zvonění. Zastavovalo se u kaplí a božích muk, kde se rodina modlila. Pohřeb byl zakončen smuteční hostinou a až poté se příbuzenstvo rozjelo zpět domů.
Dnes veškerou starost o pohřeb převzaly pohřební služby a jediná starost pozůstalých je vybrat obřad podle svých představ nebo podle přání zesnulého. Každý si může zvolit, jak chce být pochován, existuje mnoho netradičních způsobů, avšak v našich končinách je nejrozšířenější tradiční pohřeb se smutečním obřadem nebo kremace. Smrt není téma, o kterém rádi čteme nebo mluvíme, je to však něco, co nás potká všechny a o to více bychom si měli považovat života.