Mít domácí zvířátko je skoro jako mít dítě. To je asi taky jeden z důvodů, proč si mnoho párů jako první krok, hned po společném bydlení, pořizují psa nebo kočku, aby si vyzkoušeli, že později, až se rozhodnou pro dítě, to budou společně zvládat. Není to totiž jen společná láska, co k našemu domácímu mazlíčkovi cítíme, je to také obrovská zodpovědnost. Najednou se láska a starost, kterou jsme dříve měli jen o sebe a svého partnera, rozloží mezi dalšího člena domácnosti.
Další věc, ve které jsou si domácí zvířátka a malé děti podobné, je, že nemluví, nebo alespoň ne naší řečí. U děťátka je to jen otázka času, kdy se naučí mluvit a bude s námi normálně komunikovat, domácí mazlíčci se to ale, pokud nemáme zrovna mluvícího papouška, nikdy nenaučí. A stejně tak jako maminky lítají s každým malým flíčkem na kůži, rýmou, nebo jinou drobností k lékaři s hrůzou v očích, že je to určitě nějaká strašně vážná nemoc, a že nevědí, co dělat, se zvířátky to není jinak. Zvířátko nám nepoví, co a kde ho bolí, dokonce na rozdíl od dítěte nám to nemůže dát ani pláčem najevo. Že je s naším zvířátkem něco v nepořádku můžeme poznat, kromě zjevných fyzických projevů, jen z jeho pozměněného chování. Není potom divu, že kdykoliv přijdeme k veterináři, jsou čekárny plné vystrašených zvířátek a ustaraných páníčků, kteří si nejsou jistí, jestli se s jejich miláčkem něco neděje.
Zvířecí řeč možná umí pár lidí na světě, nebo to o sobě alespoň tvrdí, ale skutečně porozumět našemu zvířátku a poznat, co ho trápí, může jediná osoba- veterinář. Kdykoliv si s naším zvířátkem nevíme rady, je veterinář první člověk, kterého navštívíme. Nicméně jestli má někdo strach z doktorů, jsou to právě naši chlupatí miláčci. Náš strach ze zubařů je sice ochromující, ale oproti návštěvě veterináře s naším domácím mazlíčkem, je to nic. Zvířátkům totiž jen těžko vysvětlíme, že když se necítí dobře, je to právě tento cizí člověk, před jehož dveřmi slyší naříkat spoustu dalších zvířat, který jim v této chvíli dokáže pomoci. V přírodě to takto nefunguje a zvířátka tudíž nevědí, že existuje nějaký doktor, který je může léčit. Navíc mají toto místo spojené spíše s bolestí. Očkování, odběr krve, měření teploty zadečkem a mnoho dalších nepříjemných věcí, které tam musí vytrpět. Existuje však cesta, jak návštěvy veterinářů našim zvířátkům alespoň trošku usnadnit, a to tím, že si zvolíme jednoho doktora, kterého už budou znát. Většina lidí má pro svá zvířátka jednoho veterináře, jsou ale i tací, kteří veterináře navštěvují nárazově a pokaždé jinde. Mít jednoho veterináře je výhodou nejen pro naše zvířátko, ale také pro nás. Bude totiž vědět, jak se naše zvíře chová, co má rádo a co nerado a v neposlední řadě bude mít záznamy o všech jeho nemocech a zákrocích, které podstoupilo. Stejně jako máme my lidé jednoho obvodního lékaře, zaslouží si mít i naše zvířátko jednoho veterináře.
Pokud ještě veterináře nemáte a zrovna nějakého hledáte, můžete zkusit navštívit třeba veterinu Pelhřimov.
