Každý může někdy potřebovat podat pomocnou ruku

Každý může někdy potřebovat podat pomocnou ruku

Naše blízké milujeme a chceme pro ně jen to nejlepší. Ne vždy jim však dokážeme poskytnout takovou péči, jakou potřebují. V podobných situacích můžeme mít pocit, že jsme na vše sami a už to jednoduše nezvládáme. Můžeme mít také pocit, že se není na koho obrátit, že není nikdo kdo by nám a našim blízkým mohl dlouhodobě pomoci. Vždy je na koho se obrátit. Musíme jen vědět kam a s čím.

Když se rozhodneme stát se rodiči, často si ani neuvědomuje, co vše taková role obnáší. To, že jsou děti obrovským závazkem, ke kterému bychom měli přistupovat nanejvýš zodpovědně, že jsou naší budoucností, a že se hned po porodu stávají tím nejcennějším, co v životě máme, to asi víme všichni. Ne vždy jde však bohužel všechno podle plánu.

Rodiče by měli nejen vydělávat peníze pro sebe a své děti, ale také s nimi umět hospodařit. Rozhodovat se, jaké výdaje jsou pro ně stěžejní, jaké nadbytečné, spořit svým dětem na dobu, až se budou chtít osamostatnit a zkrátka myslet hodně dopředu. Starostí rodiče je také péče o domácnost a v neposlední řadě také starost o jejich děti, které musí mít určitý denní režim, lékařskou péči, pravidelnou hygienu, oblečení i pravidelnou stravu. Když si všechny tyto věci sečteme a podtrhneme, může se to pro jednoho nebo dva rodiče zdát téměř až nemožný úkol.

Tohle všechno je jistě náročné a pro mnoho z nás těžko zvládnutelné. Pořád se ale staráme o zdravé děťátko, které roste, vyvíjí se, dospívá a s postupem času potřebuje stále méně a méně naší péče, až se z něj jednou stane úplně samostatný dospělý člověk.

Jiná situace ale nastává, když se nám narodí mentálně postižené dítko. V tomto případě musí být naše starost o něj několikanásobná a hlavně stále stejná. Křivka naší péče o něj tedy pozvolna neklesá, jako u zdravých dětí, ale je stále stejná, a to i když naše dítě dosáhne dospělosti. I přes to, že bychom našim dětem chtěli dát úplně všechno, a to jak materiálně, tak také všechno ze sebe, někdy je to zkrátka nad naše síly. Navíc také stárneme a to, co bychom zvládli ve dvaceti nebo třiceti letech, už pro nás v pozdějším věku může být problém. V těchto situacích je dobré obrátit se někam pro pomoc.

Existují organizace a centra, které poskytují sociální služby právě pro osoby s mentálním a kombinovaným postižením. V těchto centrech lidé věří, že i lidé s postižením mohou žít normální život a dělají vše proto, aby jim s tím pomohli. A nejen jim, pochopitelně také jejich blízkým.

Pokud se nám narodí mentálně postižené děťátko musíme si uvědomit, že v tom nejsme sami. V České republice neustále vznikají nová a nová centra, která se rodinám s postiženými dětmi snaží pomoci a naučit je, jak s postižením žít. Je také důležité si uvědomit, že i lidé s postižením dnes mohou sehnat práci a žít v rámci možností normální život. Stačí jim jen trošku pomoci.